...jak se z medicíny zbláznit jen částečně...

Jídlo, vůně, teplo a jiné rozličné krásy domova

11. listopadu 2008 v 23:22 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
Po dlouhé době jsem zase navštívila Zlíneček a mé rodičovstvo, přes 2 měsíce hořekující a chřadnoucí mou nepřítomností. Budiž jim tedy přáno, celý víkend jsem se snažila věnovat jen a jen jim...
Už po cestě na hlavák jsem se zhrozila podvědomě se vkrádajícího pocitu, že mě čtyřhodinové kodrcání ve vlaku odrazuje od této dlouho plánované cesty natolik, že to přebíjí silnou touhu být zase "doma". "Doma" píšu v úvozovkách záměrně... Právě v tom okamžiku jsem si totiž až s bolestnou naléhavostí uvědomila, že jsem zřejmě definitivně přetnula pupeční šňůru a žiju si svůj vlastní, dospělý život. Do jisté míry mi stín mých rodičů stále stojí za zadkem (a určitě to není nepříjemný pocit), ale moje "doma" (bohužel - bohudík??) už je tady - v Praze, s Chlapem, se školou, prací a kamarády. Vedle klasických dovedností jako vařit, prát a uklízet (abych nezemřela hlady ve smradu a špíně) jsem se velmi rychle naučila necítit stesk po domově; to určitě přišlo někdy koncem prvního semestru na fakultě (a nověji, tyto prázdniny, jsem se ještě naučila vařit pro Chlapa, prát Chlapovo prádlo a uklízet po Chlapovi ;) co víc si může ženská od samostatného života přát). Po 3 letech teď pociťuju novou emoci - lítost a provinilost, že stesk zmizel. Pupeční šňůra je prostě přestřihnuta, akorát mám tak trochu pocit, že mi zhnisal pahýl.

Tož sem sa dokodrcala k nám na Moravu. Tatíček poctivě vyčkával na nádraží (jestli se tedy ta větší kadibouda, kam do Zlína, ach krajského to města, zajíždějí spoje Českých drah, dá nazvat tak honosným názvem jako nádraží). Po cestě potemnělým městem jsem pozorovala neexistující noční život - to ticho, ten klid... vždycky jsem ve svém rodišti jako v Jiříkově vidění; 9 večer a v centru nikde nikdo. Poklidná metropole jihovýchodní Moravy, chtělo by se říct - ovšem to je jen eufemismus pro daleko výstižnější výkřik "Zlín je díra!!". K mé lítosti z citového odpoutání od rodičů v poslední době přibyl i fakt, že mi to mrtvolné zlínské ticho prostě vadí. Nepleťte se - z duše nenávidím davy, IP Pavlova procházím polosprintem s klapkama na očích, ale večerní Zlín mi prostě zavání hřbitovem.
Dosti již sentimentu! Doma bylo proti maminčiným tradicím NAVAŘENO! Vždycky jsem záviděla Chlapovi, jehož návštěvy doma probíhají asi takovým způsobem, že v pátek večer otevře pusu a ledničku a zavře ji až v neděli po poledni - a světe div se, mé lamentování konečně dolehlo na maminčin bubínek a nečekal mě pouze obligátní chleba se sýrem. Tímto skládám poklonu maminčiným francouzským bramborám (mé nadšení nezklalil ani fakt, že jsme je pak měli i na sobotní oběd :D).
Ovšem nechci vyvolat dojem, že si rodiče mé přítomnosti dostatečně neváží z hlediska chybějící potravy. Maminka je moderní, vysoce vytížená a odiplomovaná úřední krysa a tatínek workoholik-umělec. Z jejich domácí dělby práce zákonitě vyplývají problémy - nedivím se mamce, že po dni plném razítkování papírů a dotěrných občanů a boji se šéfovou, územním plánem a sveřepou kopírkou nechce doma ještě pracovat na zakázkách, které tatínek, spasitel všehomíra a zachránce nebohých investorů před ostatními nesvědomitými, předraženými architekty, beze všeho (a někdy pomalu i bez nároku na honorář) přijímá. Co jenom pamatuju, vždycky byli zavalení prací; nic se za těch 20 let nezměnilo, jenom prkna s nataženými papíry a spoustou připínáčků (vysoce vhodných k hraní a zapichování do rozličných předmětů a částí těl) postupně vystřídal hučící počítačový park. S tímto na paměti vždy pokorně zhltnu chleba se sýrem a budu chovat své rodiče v úctě. Dokud se neupracují k smrti.

Sobotu jsem skoro celou prospala, nečekaně. To mamince ponechalo prostor k tomu, aby se mohla věnovat svému milovanému koníčku - zahradě. Pro představu - naše zahrádka jako dlaň, ve svahu; kde kromě šnitlíku a pár jabloní, které ladně doplňují kýženou kompozici, není k jídlu vůbec nic. Vlastně ještě ostružinový keř utopený na severní straně v zástinu domu, který svým listovím chytře odpoutává pozornost od sousedovic humusné kůlničky na dříví a ostatní, jinde neuložitelný, bordel. Maminka tedy ve volných chvílích zušlechťuje okolí domu. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy přesně propukla její závislost, ale vím jistě, že to začalo novou sekačkou. Potom následovala VAPka - maminka tvrdí, že byla v minulém životě medvídkem mývalem; většina špinavých předmětů ji totiž inspiruje k použití tohoto ďábelského stroje, boty a kuchyňské spotřebiče nevyjímaje. Po VAPce přišel vysavač na listí. Severní část zahrady totiž zdobí místo anglického trávníku hustý porost břečťanu, pročež se maminka před časem rozhodla, že vybírat podzimní nadílku ručně je pod její úroveň, a pořídila si motorovou techniku. K letošnímu svátku si pak nadělila křovinořez; křoviny jsou tedy již před zazimováním řádně prořezané, poté byl zakoupen provzdušňovač trávníku (trávník provzdušněn) a mezitím si ještě stačila vyhlédnout dalšího pomocníka - automatický navíječ na hadice. Plánuje též drtič na větve a sněhovou frézu; pak už bude chybět jenom motorová pila a zahradní traktor. Béda Trávníček hadra. :D
Novým výkřikem je právě vznikající mechovo-skalničková předzahrádka japonského typu. Aspoň vím, co mamce nadělím pod stromeček - metrák bílého písku a hrabičky, ať může tvarovat ornamenty a její jin a jang se dostane do dokonalého souladu ;).
A tatínek celou sobotu pracoval... V době, co jsem nebyla doma, v jeho slovníku eufemismů přibyl nový výraz - že při práci "rapuje". Vymyslel to prý jako reakci na to, když maminčina kolegyně prohlásila, že si při práci ráda zpívá. Dříve jsme tomu s maminkou říkaly, že létají prdele... Rapování zní sofistikovaněji :)

Neděle uběhla tragicky rychle. Sbalila jsem si svých pár švestek, snědla oběd, byla posazena do vlaku a opět vyslána do víru velkoměsta... Ach jo, zůstala bych tam i dýl...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Laura Laura | 12. listopadu 2008 v 16:25 | Reagovat

Hezký..já to nezažiju, jsem z Praglu.....

2 Lenjulenka Lenjulenka | 12. listopadu 2008 v 17:22 | Reagovat

Nj, ale zase máš výhodu domácí stravy, pračky; nádobí asi taky nemusíš pořád mýt sama atd... Já povětšinou žiju o bagetách a praní a umývání nádobí mě nesmírně obtěžuje :///

3 Laura Laura | 13. listopadu 2008 v 10:11 | Reagovat

Ale ne, já si peru sama a chodím do menzy :-)

To je asi nejlepší řešení :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama