...jak se z medicíny zbláznit jen částečně...

Leden 2009

Kterak obšťastnit tatíčka

31. ledna 2009 v 18:27 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
Můj tatíček dnes slaví narozeniny. To mě přivedlo k úvaze, jak je vlastně nesnadné i pro ty nejkreativnější kreativce, fantasty a hloubavce vymyslet a zrealizovat vhodný dárek pro naši hlavu rodiny. Ideální dar měl být:
  • praktický, ale ne natolik praktický, aby pozbýval vtipu (popřípadě hodně praktický, ale zároveň velmi vtipný) - aby si tatíček náhodou nevzal do hlavy, že se z něj snažíme udělat praktického člověka (zároveň ale nesmí být příliš vtipný, aby neměl pocit, že si z něj děláme srandu)
  • nepříliš drahý (nebo alespoň draze nevypadající), aby tatíček nenabyl dojmu, že si kvůli němu utrhujeme od huby
  • pro něj zajímavý a informačně dostatečně obsáhlý, ovšem přiměřeně krátký, aby tatíčka neodtahoval od povinností živitele
Mé snahy o vyvolání tatíčkova radostného výskotu nad právě rozbaleným dárkem zatím vycházely poněkud naprázdno... Kravatu nosí, ale už neví, že ji má ode mě; kolínská již třetím rokem dlí nepoužitá ve skříňce nad umyvadlem ("správný chlap má smrdět jako kozel"); beletrii považuje za životně zbytnou (pokud není v rumunštině - ale hledejte v knihkupectvích rumunské autory v originále!), dárky z Levných knih jsou nepoužitelné, neboť se můžu spolehnout, že tatíček má tuto svatyni odloženého čtiva prošmejděnou od pokladny po sklad. Literatura s architektonickou tématikou zase nesplňuje bod č.2 - nevěřili byste, jakou odtučňovací kůru musí vaše peněženka podstoupit, pokud se rozhodnete býti (alespoň dočasnými) majiteli jakékoliv barákoidní monografie.
Snaha o zkulturnění jeho vzhledu rozšafného umělce přichází též vniveč. Tatíček se vesele zasměje nad zbrusu novým svetrem, s hrdostí jej nosí a ukazuje světu, ale ve chvíli, kdy je svetr (maminkou) seznán dostatečně umolousaný a tudíž hoden zásahu naší pračky automatky, hlava rodiny se znovu bezmyšlenkovitě vrhne po prvním celistvém svršku bez ohledu na stáří či vzhled. Tak tatíček mnohokrát "zachránil" z hadrů určených k údržbě našeho příbytku má trička z roku raz dva tři, kterých jsem nabyla na rozličných reklamních či charitativních akcích; odmítá se totiž sžít s představou, že by nositelný kus oblečení měl sloužit účelům toliko nízkým, co vytírání kachliček v naší předsíni. Tatíček tedy běhá po zlínských luzích a hájích v tričku "Bílá pastelka".
Kosmetika? Několik let nám s maminkou trvala pozvolná záměna obyčejného tuhého mýdla za pokožce přátelštější sprcháče; kopřivový šampon je ovšem nezničitelný evergreen.

Tak nevím...

Sauna na koleji snadno a rychle

30. ledna 2009 v 17:20 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
Jak jsem zrovna zjistila, není třeba velkých investic na to, aby byla přímo na kolejním pokoji v mžiku zřízena finská sauna par excellence. Stačí k tomu:
  • prádlo za měsíc X 2 těla
  • 1 kg pracího prášku (a dle libosti přiměřené množství aviváže; dodá sauně aroma) + automatická pračka
  • minimum prostoru na šňůrách v místnosti honosně zvící sušárna
  • sálající topení s regulátorem uznávajícím jen programy "on" a "off" (pozn.: saunu je tedy jen velmi obtížné zřídit mimo topnou sezónu, pokud student respektuje smlouvu o ubytování a nezakládá přímo na linoleu otevřené ohně)
  • pro ochlazení netřeba bazénku; na výběr jsou hned 3 možnosti: a) vyběhnout v negližé na dobře větranou chodbu, pro adrenalinové saunování se též nabízí možnost spolu se svršky odhodit zábrany a dát si vítězné kolečko ze staré části koleje na novou a zpět; b) provést potyršovsku gymnastické cvičení s cílem vměstnání všemožných údů do umyvadla; c) udělat si osvěžující piknik přímo v lednici; pro zesílený efekt doporučeno v těsné blízkosti mrazáku
Ano, jak jste jistě pochopili, vyprala jsem a už druhým dnem se mi na brýlích sráží pára.

Chlap se maže térem

28. ledna 2009 v 15:53 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
Je poněkud zarážející, že současné farmaceutické firmy, překypující bohatstvím, sdírající zdravotnické systémy až na kůži, nedokáží umixovat mastičku tak, aby: 1) nevypadala jako tér, 2) nesmrděla jako tér.
Chlap se totiž kdovíkde opřel (ve sprše??) - kupodivu na třech anatomicky nesouvisejících místech - a jeho kůže začala vykazovat jím nekomentovanou afekci - cituji "napiš tam, že to mění barvu" :DD (za neochvějného tvrzení, že za onu kožní afekci - ano, na 3 ZCELA anatomicky nesouvisejících místech - můžu jen a jen já).
Dnes navštívil svou oblíbenou dermatoložku a donesl od ní již zmiňovaný tér. Mast se jmenuje - dle podivné záliby farmaceutů v dlouhých, předlouhých neologismech absolutně unikajících běžnému lidskému chápání - zcela nesrozumitelně a nevyhláskovatelně. Pracovně jí tedy, podle začátečních písmen, přezdíváme Ichtyl.
Další Ichtyl se prý již míchá v lékarně. Doufám, že nebude stejného vzhledu a odéru coby Ichtyl No. I.

edit: Chlap po přečtení tohoto článku, původně myšleného coby obžaloba neschopného farmaceutického průmyslu, málem (doslova :) vylétl z kůže a začal vyhrožovat, že mi smaže půl blogu. Proto výše uvedený text musel projít vynucenou cenzurou (příborový nůž zabodnutý pod má žebra).

1. ročník - anatomie

25. ledna 2009 v 19:54 | Lenjulenka |  Jak na zkoušky
V této rubrice se již delší dobu nic neobjevilo z jednoho prostého důvodu - na řadě je anatomie... Jsem poněkud ve svízelné situaci, neboť je na jednu stranu mým nejlepším úmyslem předat dál všechny možné rady, jak se co nejlépe na tuto zkoušku připravit a jak ji udělat s co nejmenším možným duševním vypětím, ale na druhou stranu jsem vázána mlčenlivostí a loajalitou ke svému zaměstnavateli ;) Budu se tedy snažit najít pokud možno nekompromitující kompromis mezi striktní oficiálností a kamarádskou otevřeností řadového studenta...

Co se týče průběžné přípravy, asi již většina prváků i zatímnemediků, kteří kdy v televizi uzřeli Básníky, tuší, že bez ní se adept na úspěšné složení zkoušky prostě neobejde. Pokud jste prošli/procházíte/budete procházet rukama některého z přísnějších profesorů, asistentů či lektorů (ano, přiznejme, že i prackama mýma), jistě jste rychle poznali/poznáte, že večer před testem asi na 150 stránek z učebnice stačit nebude.
Jestli je opravdu nějaký předmět, kterému se vyplatí věnovat čas i přes semestr, tak je to tenhle předmět. Na histolu choďte na přednášky, ale (dle benignosti či malignosti vyučujícího) se jí začněte věnovat až poté, co budete mít v indexu známku z anatomie.
Na přednášky CHODIT! Nepíšu to jen tak tendenčně, abych si nahoře přihřívala polívčičku - na přednáškách získáte obecný přehled o látce, kterou se máte učit, kterou proberete na praktiku se svými asistenty a lektory (a to ani nezmiňuju spoustu velmi, převelmi užitečných schémátek, obrázků a rad, kterak úspěšně projít sítem examinátorským!).

K průběhu zkoušky samotné:
Nejprve se píše test - klasický, obrázkový, na 30 bodů, jak se povětšinou psává na praktikách. Minimum pro připuštění k ústní části je 21 bodů. Dle mého názoru na tuto část zkoušky není potřeba nějaká speciální příprava (tj. nechávat si dva tři dny před zkouškou jenom na prolétnutí obrázků). Pokud si člověk maluje a při vstřebávání teorie vstřebává též obrazovou přílohu učebnice, není třeba se na samotný test nijak zvlášť soustředit; snad kromě projdení si Nisslových a makro řezů mozkem. Z vlastní zkušenosti i zkušeností jiných je lépe se soustředit na anatomii coby celek - jelikož na Anatomickém ústavu mají vlastní databázi obrázků (mj. třeba z ještě nevydaných učebnic či zahraničních publikací), jen těžko se dá tvrdit, že pokud se někdo naučí poznávat obrázky z Čiháka, Petrovického a Grima, je za vodou.
Co se týče obrázků samotných, nečekejte žádné pidivětvičky žileček někde na mozkovém kmeni nebo poznávání nepřehledné bílomodré změti jader na Nisslech - spíše základní struktury. Hlavní je nepodléhat nervozitě v případě, že náhodou nějakou strukturu nepoznáte; spousta lidí potom doplatí na to, že zpanikaří, půlku testu posunou o odpověď nahoru či dolů a to se potom těžko vyjednává... Úspěšnost testu alespoň za nás nebyla vysoká, cca 50%, ať byl autorem testu kdokoliv. Chce to klid, zhluboka dýchat a pekelně se soustřeďovat. ;)
Následuje ústní část. Tahají se 4 otázky a většinou je kombinace následující: jedna z pohybového ústrojí (tj. kosti včetně lebky, klouby a svaly), jedna z orgánů, jedna topografická a jedna z PNS/CNS (ale jak jsem byla opravena, nemusí to tak být vždy - děkuji, Rogere :). CNS často bývá velkým úskalím a důvodem střehmlavého letu ze dveří nejen u prof. PP, takže CAVE!! Je velmi doporučitelné malovat (a to i pro "nemalíře"), nejlépe obrázky z přednášek - často k úspěchu u zkoušejícího stačí spíš pěkné schéma než tři A4 teorie.
Pak se jde na pitevnu (popř. nejdříve se jde na pitevnu a poté na ústní) - do ruky dostanete nějakou tu kůstku, rentgen či CT, něco k poznání na těle a na nativním řezu mozkem. Neplatí zcela, mám-li ústní za sebou, z pitevny mě nikdo nevyhodí - v případě hrubých neznalostí může zkouška neslavně skončit i tady!

Ad zkoušející... pro zachování status quo k tomu jen toliko, že cílem všech examinátorů je, aby ze studenta vytáhli co nejvíce vědomostí. Jistě nikdo nemá potěšení z vyhazování; největším snem nás všech zúčastněných jsou naučení a přemýšlející studenti a jedna jednička v indexu za druhou!

Ad učebnice - já jsem zastánce Petrovického (obsahově asi vyhovuje jak komu; já k jeho výhodám dodávám: 1) menší, skladnější a přenosnější formát, 2) příjemnější papír, na který se člověk nebojí podtrhávat, 3) levnější, 4) snadno reprodukovatelná schémátka a 5) bude vás zkoušet spíš prof. PP nebo prof. Čihák? ;)). Čihák je sice pěkná učebnice, ale zastoupitelná atlasem (Netter, Sinělnikov nebo Sobotta). Na topografii potom vřele doporučuju zeleného Grima (leč nedoporučuju učit se pohybové ústrojí a orgány jen z něj - pokud je někdo schopen se to naučit slovo od slova, pak je úspěch na zkoušce zaručen; jinak je až příliš stručný). Každý ať se rozhodne dle své duševní či finanční situace...

PS. ad má vlastní zkouška: za nás byla ještě 3semestrální výuka anatomie, tudíž zkouška se dělala v zimním semestru 2. ročníku. Já jsem šla 20. prosince, všeobecně byla taková příjemná předvánoční atmosféra :) Test tak nějak prošuměl, nijak těžký mi nepřipadal (byť na něm klasicky vyletěla polovina adeptů); na ústní jsem byla u prof. PP (otázky loketní kloub - žlučník, extrahepatální cesty žlučové, topo a schéma - topografie hrudní stěny - pars infraclavicularis plexus brachialis; prostě otázky snů); na pitevně as. N., svátečně naladěna, že dokonce přešla i to, že jsem se nemohla rozhodnout, jestli je ta tibie, co jsem křečovitě svírala v ruce, pravá nebo levá :) Jak už jsem tady kdysi zmiňovala... poslední zkouška, že které jsem OPRAVDU měla radost...

PPS. buďte hodní na své lektory - oni pak budou hodní na vás! :)

Odneuroleno!!

24. ledna 2009 v 23:53 | Lenjulenka |  Já a zkoušky
Jen 2 týdny učení, 3 a půl série How I Met Your Mother, 5 hodin čekání na zkoušku a bylo to... Oficiálně jsem byla uznána vědomou si problematiky tohoto krásného, perspektivního, tajemného, ale dosti depresivního oboru... Kdo říkal, že onkologie je depresivní stáž? Přece jen jim tam každý den do ambulance nechodí 5tileté děti, o kterých už ve dveřích můžou s jistotou prohlásit, že v 15ti budou upoutané na vozík, dožijí-li se vůbec puberty...
Nervozita se v průběhu přípravy na zkoušku tentokrát nekonala... aspoň ne moc. Nehty zůstaly ušetřeny výpadů mých zubů; dokonce jsem ani v totální psychóze nemalovala šílené obrázky do učebnic... (Stále od kamaráda mámím v létě zapůjčené vypracované otázky do patoly - díky díky za ně, Langu!!! - na jejichž stránkách jsem své zoufalství zvěčnila mj. v podobě Prafotra Moravy a Velemamutha, ježto měl Prafotrovi, nesoucímu Velekyj, sloužit coby Veleoběd.) Stav totálního zoufalství (v mém podání "neee, už se nechci učit, už se nechci, nechci, NECHCI učit, už se učím moc dlouho, už moc dlouho nespím, chci se vyspat, vyspat, vyspat!!!") se konal jen jednou, a to velmi krátkodobě. Zabralo výletní kolečko po rozličných zákoutích koleje a můj obligátní předzkouškový rozhovor s kamarádkou ("ty to zvládneš!" "NE, já vůbec nic nevím, jsem úúúplně blbá!" "ale určitě to všechno umíš.." "NIC neumím, na nic si nevzpomenu!!"). Že jsem si sakra ještě nezvykla, že je to tak pokaždé...? Moje maminka tomu mému šílení už na gymplu říkala "rituální tanečky".
K rituální preexaminatorní choreografii též neodmyslitelně patří nedobrovolná hladovka; podle náročnosti zkoušky a délky přípravy trvající 2 dny až 2 týdny. Tedy na zkoušku jsem vyrážena s obvyklým hlavobolem, břichobolem a glykémií nula nula nic; mým mrákotným stavům moc nepřidalo ani přecpané metro se schouleným bezdomovcem v koutku a hlavně pán opravující nemocniční automat na kafe. Adrenalin kofein naštěstí vynahrazoval dokonale.
Půl hodiny čekání na test... hodina a půl čekání na praktickou... krutá pravda o tom, kdo mě bude zkoušet (ano, jeden z těch s pověstí nahánějící panickou hrůzu)... 2,5 hodiny čekání na zkoušejícího...
A bylo to... otázky vrženy (mimochodem, neurologický vývoj kojence, to je taaaak blbáááá otázka!!! kurnik, já tak moc NECHCI dělat pediatrii, to už snad spíš tu chirurugii; co je to za obor, kdy se člověk nemůže pořádně domluvit s pacientem, natož s jeho panikařícími rodiči??), příprava sesmolena... Pan doc. ale rozhodně své pověsti nedostál - byla to velmi milá a příjemná zkouška. Ale to čekání nás málem všechny porazilo.. zvláště pacienti v čekárně z nás, všech oděným jak podle kopíráku do černých kostýmů, s pytlema pod očima a šílenými výrazy postřelené zvěře, museli mít ohromnou radost... zdalipak si říkali, tak tyhlety nás jednou budou léčit...? :DD

PS. Posledních pár dní před zkouškou se tak nějak nedokážu dokopat k umývání nádobí... Dnes jsem spočítala hrnky od kafe... Výsledný počet: 14 (+ cca 4 litry energeťáku)/4 dny. Jsem noční můra; nejlépe vnímám příchozí informace po západu slunce a po dopoledních působím jak svým vzhledem, tak svým projevem, jako čerstvým absolvent zvláštní školy pro umrlce. Proto jsem přešťastna, když je mi jednou za čas dopřáno vykulit se z postele v době, kdy jiní již leští talíře po vydatném obědě. Jenže organizace výuky 4. ročníku mi toto nechce dopřávat vůbec!!Díky učebnici neurologie jsem se ovšem dozvěděla, že můj časový posun má i medicínský název - "Syndrom zpožděné fáze spánku". Nemělo by potom kafe být na předpis a na zaspání neschopenka? ;)

Při večerech nad neurologií upadávám do přehlubokých splínů...

18. ledna 2009 v 0:00 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
...a vybírám si, na co jednoho krásného dne umřu. Samozřejmě a zcela pochopitelně poslední 2 týdny převládají neurologické diagnosy a věřte mi, byla bych radši, kdyby mě v 80ti mé děti vyvezly na kolečkovém křesle hodně vysoko a poindiánsku svrhly ze skály, než abych se ocitla na neurologickém oddělení. Přemítám...
...mám-li či nemám-li založeno na nějaké to aneurysma
...zda nedřímají v mé osobní genetické bance zlobivé geny Alzheimerovy či Parkinsonovy
...co se stane, když se můj imunitní systém zblázní a začne se ládovat mým myelinem
...co bude, jestli se náhodou některé mé neurony rozhodnou pomalu a plíživě odumírat, a ze mě postupem času zbyde jen vegetující schránka na mozek
...jak bych žila jen s polovinou svého těla
...a vůbec... jak by žili ostatní kolem mě... kéž by měli tu odvahu mě pak zadusit polštářem...

PS. Abyste rozuměli - můj dědeček zemřel 8 let po poměrně těžké CMP (a pravděpodobně ne jediné) a několik let z toho strávil v léčebně dlouhodobě nemocných. Najednou se z aktivního sportovce a čile sociálně angažovaného člověka stal smutný panáček s pokleslým koutkem, sedící na křesle, třímaje hůlčičku. Takhle mám na něj nejvíc vzpomínek; a to jsem díky bohu tak nějak vypustila ty nejposlednější.
Je mi čistě sobecky úzko z toho, že by si takhle měl někdo jednou pamatovat mě.

PPS. Tohle měl být veselý článek - ale není přece každý den posvícení...

Překlad:
- aneurysma - obecně "výduť" (čehokoliv, co se může vydout), zde myšleno jako výduť cévy, konkrétně cévy v dutině lební; takové aneurysma má oslabenou stěnu, může poměrně snadno prasknout, což je příčinou jedné z variant CMP, cévní mozkové příhody, lidově mrtvice
- Alzheimerova a Parkinsonova choroba - tak to snad už slyšel každý (několika slovy: při Alzheimerovi se blbne, při Parkinsonovi se člověk třese) - existují určité podezřelé i potvrzené geny, které se na rozvoji těchto chorob podílejí (tedy pokud je člověk má v nepořádku, je "predisponován", což neznamená, že nutně chorobou onemocní, ale že má vysokou pravděpodobnost, že se tak jednou stane) - btw. až 80% "stařeckých demencí" je nediagnostikovaný Alzheimer (nediagnostikovaný z toho důvodu, že se u nemocného začně projevovat ve vysokém věku, a tak se vlastně před jeho smrtí choroba "nestihne" rozvinout natolik, aby si toho nemocný či jeho okolí všimlo a nepovažovalo projevy počínající demence za "senilitu" či "sklerózu"). Nevím jak vás, ale mě takhle statistika dosti děsí.
- ad "imunitní systém požírající myelin": toto se v podstatě děje při onemocnění zvaném roztroušená sklerosa mozkomíšní, kdy se imunitní systém "zblázní" a začne napadat vlastní nervový systém, konkrétně útočí na myelin, což je látka tvořící obal výběžků nervových buněk. Ty, zbaveny své ochrany a izolace, pak odumírají.
- v dalším bodě je myšlena amyotrofická laterální sklerosa, což je onemocnění, kdy postupně odumírají (ze zatím neznámé příčiny) neurony v mozku i v míše, zajišťující volní hybnost
- život "s polovinou těla" má značit hemiparesu, stav, kdy je člověk ochrnutý na jednu (levou či pravou) polovinu těla, nejčastěji jako důsledek CMP

A mám po ptákách!!

14. ledna 2009 v 1:29 | Lenjulenka |  Má duše poetická
Dnes jsem se zcela čirou a průzračnou shodou náhod dozvěděla, že má poezie na téma neurologie (a potažmo i můj blog) sklízí úspěchy u rozličných pedagogů a činovníků LF1 a VFN, ba že dokonce jsou odkazy na můj drbníčkopomlouváček odesílány až za Velkou louži, konkrétně prý do Pittsburghu (tímto zdravím!! :). Jsem teď tedy plně morálně obnažena a vystavena potenciálnímu nebezpečí, že vše může být použito proti mě.
Tedy pro případně nutné udobřování vyšších instancí publikuji (byť ne zcela původní ;) chvalozpěv na mou drahou Alma mater:

Fakulty dcera

Aj, zde má fakulta nad Karlákem hrdě dřepící
Je má kolebka, bude i moje rakev.
Stůj noho! Infekční místa jsou kamkoli kráčíš,
Z Albertova, studente, vznes se vyvýše pohled,
Neb raději k septickému přiviň se tam tomu ložisku,
Jenž vzdoruje zhoubným kdes v Motole to časům.
Však času je horší ten student, jenž prdel železnou
Že o zkouškovém míti má, hned nepochopil.
Horší nežli zkoušející, profesorů divější,
student když u rigoróza jenom blbě kydá.
Ústavové dávní, kliniky vůkol mne ležící,
Ó fakulto, lékařské vědy i praxe obraz!
Z Motola zrádného k rovinám VFN věrné
Od Střešovic k hustým v Uteru pěnám:
Krásnohlasý vzdělaných studentů se vždycky ozýval,
Aj neoněmí on, ani o prázdninách, jazyk.
A kdo by tu fakultu, i když je červenec, opustil?
Kdo dělal by v červnu všechno napoprvé?
Zardi se závistný Hrušáku, sousede Zimy,
Tvých učebnic počet jako na prstech ruky.
Neb učebnic tolik nevydala fakultaže žádná,
Děkan náš, co vydal k fakultě slávy Zima.
Sám fakulty kdo hoden, fakulty zdá vážit jedinou,
Ten kdo do pout jímá mediky, sám je medik.


PS. pro neznalé fakultních poměrů, i co se mezifakultních vztahů týče - všude se přetřásá jakási "rivalita" mezi 1.LF a 2.LF, všichni se pořád hádají, která fakulta je lepší, a mně je to k smíchu - tak si z toho dělám srandu - proto se omlouvám případným čtenářům-studentům 2.LF, kdyby se cítili být uraženi, opravdu je to jen nadsázka. Pro vysvětlení tedy:
- 2.LF sídlí v Motole a jejím děkanem je doc. Hrušák; prof. Zima je zase náš děkan.
- Albertov - tam sídlí spousta teoretických ústavů naší fakulty
- VFN = Všeobecná fakultní nemocnice, tam se odehrává převážná část klinické výuky
- Střešovice - myšleno Ústřední vojenská nemocnice, tam částečně stážuje 1. i 2. LF
- Uterus - již dříve vzpomínaný polooficiální fakultní pajzl

Snad mě Kollár nebude za prznění originálu strašit ve snech (i když chudák v hrobě jistě rotuje jak vývrtka)...

Neurologická

12. ledna 2009 v 21:24 | Lenjulenka |  Má duše poetická
Dnes jsem chytla nějaký poetický průjem. Obecně tvrdím, že když píšu básničky, tak už mi musí hodně hrabat - takže dneska druhá, což znamená, že mi hrabe nadruhou. ;)) Tedy:

Neurologická

Postihla mě znenadání
ataxie cerebrální.
Sužuje mě mnoho dní
podlý tremor intenční.

Řeknu vám, no to je hnus,
tady tenhle nystagmus.
Dysmetrie, myoklonus,
ovládá mě hypotonus.

Kroutím se jak paragraf,
stal se ze mě makrograf,
diadochokineze
horší než při paréze.

Titubuji k večeru,
potřebuji podpěru.
Titubuji přes poledne,
horší se to den ode dne.

Místo řeči skandování -
- a než na mě přijde spaní
měla bych se zamyslit.
Měla bych to přestat pít.


Překlad:
Básnička v podstatě vyjmenovává všechny příznaky mozečkové ataxie (= cerebellární, ale v básničce mi to nevycházelo do rýmu, tak jsem tam šoupla cerebrální = mozková obecně) - to je porucha hybnosti, kdy postižený ztrácí rovnováhu (titubace = vrávorání), při cílených pohybech přestřeluje a nestrefí se na cíl (= dysmetrie), při cílených pohybech se třese (= intenční tremor), "tikají" mu oči, tj. neudrží pohled "v klidu" (= nystagmus), mohou být svalové záškuby (= myoklonie), pacient má nižší svalové napětí (= hypotonie); makrografie vyjadřuje poruchu koordinace pohybů při psaní a postižený píše velkým, kostrbatým písmem; porucha diadochokineze je porucha rychlého střídání dvou pohybů (např. otáčení dlaní nahoru a dolů), v důsledku poruchy koordinace mimického aj. svalstva podílejícího se na tvorbě řeči je řeč skandovaná, jakoby "nasekaná", neplynulá.
A k vysvětlení pointy - mozeček si člověk velmi snadno vysadí konzumací alkoholu a vytvoří si pěknou přechodnou ataxii.

Mnemotechnické pomůcky na GIT

12. ledna 2009 v 17:31 | Lenjulenka |  ANATOMIE
Vzhledem k časovým podmínkám (stručně a jasně - nestíííííhááááámmm!!) nebudou protentokráte obrázky z GITu. Proto pouze přikládám pár za má studijní léta nastřádaných (a některých mnou vlastnomozkově vymyšlených) mnemotechnických pomůcek.

Prořezávání permanentního chrupu:
Miloval
Ivan
Ivanu
Penisem
Celým
Prohnutým,
Miloval
Mocně.

Prořezávání mléčného chrupu:
Ivan
Ivanu
Miloval
Celou
Moc.

Druhy skusu:
Psala by dopis pro Stelu a Hynka.
psalidodontie
labidodontie
opistodontie
prognatodontie
stegodontie
hiatodontie

Polohy appendixu:
PerLa PrI (le)Su.
Pe - positio pelvina
La - positio laterocaecalis
Pr - positio praecaecalis
I - positio ileocaecalis
Su - positio subcaecalis

Pořadí plicae transversae v rektu:
směrem kaudokraniálně (tedy zvenčí DOvnitř): latonova-Kohlrauschova-Houstonova:
kopnout NěKoHo do p.dele

Kolejní pamflet

12. ledna 2009 v 16:53 | Lenjulenka |  Má duše poetická

Z kuchyňky až k našim dveřím
z odpadu smrad line se.
Po dvou týdnech pořád věřím,
že ho někdo vynese.
Za rohem hned oko moje,
na unisex záchodech,
spatří v míse kopu hnoje
po trávicích pochodech.
Splachovadlo urvalo se,
ukončilo službu svou;
na záchod teď špunty v nose
a s největší odvahou.
Uklizečky možná strachy,
možná pro anosmii
(nebo mají malé prachy),
mísy často nemyjí.
Ve sprše zas do chuchvalce
chlupů z různých částí těl
zapletu si svoje palce.
Sprcha je můj nepřítel.
Od dveří mi klika spadla,
klíč je v zámku uvězněn.
Marně dřu šeď z umyvadla,
oken, země, ba i stěn.
Před námi tu bydlel asi
umělec ach lidový,
v cimře zřejmě udělal si
kurz výtvarné výchovy.
Dveře samá oranž smavá,
v rohu na zdi modrý flek,
skříně v barvě dohnědava,
výmalba jak kanárek.
Místo lina vlnobití,
už se nejde nedívat,
vše tu čím dál víc je k zblití,
příští rok jdu na privát!!


(anosmie - úplná ztráta čichu)

Kterak jsme plesali

11. ledna 2009 v 21:05 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
Ano, ano, každoročně se s Chlapem účastníme, ať už trakaře, zkoušky či jiné nemilosti života padají, této supersnobské, naleštěné akce, zvané Reprezentační ples 1.LF. Vždy na poslední chvíli dorazíme na Žofín na předtančení, abychom v davu před námi alespoň zahlédli moudré hlavy pedagogů, defilujících ve dvoustupu za zvučných famfár Gaudeaaaamus iiigituuuur, a poté ulíznuté hlavy tanečníků a tanečnich, vlnících v každoročně originálnějších a originálnějších choreografiích. Letos kostým (aspoň zdálky) vypadal tak na paso doble, ovšem první tóny ohraných rádiových hitů, plynule na sebe navazujících, asi jako by někdo přelaďoval rádio, mě vyvedly z omylu - a pak také letmý záblesk odění dolní poloviny těla tanečnic, sestávající ze "sukně" ze jakýchsi podivných šňůreček a bordelně vyhlížejících (síťovaných?? - tak daleko mi zrak neslouží) punčoch s podvazky.
S vidinou davu šlapajícího si vzájemně po končetinách jsme vzdali pravověrné plesání a přesunuli se, jako obvykle, dolů k baru. Později jsem se dozvěděla, že jsme učinili více než dobře, neboť kamarádka tuto opovážlivost odnesla pochroumaným kotníkem nabodnutým na podpatek rozšafné vedletanečnice.
Bar ovšem hned záhy zklamal. Naši oblíbenou Mimosu (sekt půl na půl s džusem, líznutý jemně jakousi modrou srajdou na barvu) zdražili od loňska o dvacku, navíc barman vynechal modrou srajdu a už vůbec si nevzpomněl na estetickou komponentu, to jest omočení okraje sklenice v cukru a přizdobení pomerančem. Zůstali jsme tedy u sektu (který nalačno - jak jinak bych se vešla do šatů, že ;) - věřte nebo ne, dělá velmi rychle divy).
Zbytek plesu probíhal ve znamení věčného ztrácení se, hledání se a znovunacházení se. Tu jsem potkala někoho známého, s kým bylo třeba někoho pomluvit; tu jsem jinému musela splnit jeho sen a vlnit se s ním chvíli do rytmu; jindy jsem musela nechat odpočinout svým nožkám uvězněným v krásných, leč velmi nepraktických a nevídanou bolest způsobujících botkách a vyslat Chlapa samotného do víru noci. Zvláštním aspektem této činnosti bylo, že když jsem skutečně hledala, nenacházela jsem, a když jsem nehledala, nějakým řízením osudu jsme na sebe vždy narazili.
Kol druhé hodiny ranní jsme pobrali své saky paky, já jsem se přezula do pohodlných (leč nespolečenských a netoliko krásných) botek a volali jsme taxík. Přijel ve tři (pročež jsme řádně vymrzli, hrajíce si ve čtyřech na lidské sardinky) a ještě nás natáhl o stovku.

Celkový dojem veskrze pozitivní - viz. fota (s laskavým svolením Kláry a Markétky, které disponovaly fotoaparátem).





Já a Chlap oděni dospolečenska (všimněte si zcela náááhodného souznění barev Chlapovy kravaty a mého odění, líčení a ověšení - Chlap totiž zcela náááhodou dostal zlatou kravatu k Vánocům ;))























Foto "před" (s Chlapovými spolužáky; náš kruh takovéto akce žel bohu nefrekventuje)
















Foto "během"
























Foto již skoro "po" (ale vůůůbec to tak nevypadá, což? :DD)




PS. Pro zajímavost mě docela překvapilo, kolik lidí se mě ptalo, jestli "ty řasy jsou moje". Ano, jsou moje, teď leží na polici v krabičce. :DD Docela úspěch na to, že jsem je lepila poprvé (a při sundávání jsem myslela, že je sundám i s vlastními a půlkou víčka k tomu).
A opálení je z flašky, do solárka nechodím, fuj!!

Mé neurologické patologie II.

7. ledna 2009 v 23:50 | Lenjulenka |  Škola a tak podobně...

Můj hypochondrismus se stupňuje

Již minulý semestr, při pilném studiu na obávanou zkoušku z patologie, jsem u sebe diagnostikovala mírný stupeň kretenismu. Dnes znovuobjevuji kouzlo a nepochybnou, až překvapivou přesnost této zhruba půl roku staré diagnózy.
  • výška kreténa v dospělosti se pohybuje od 1,00 do 1,60 m - já měřím 1,55
  • je snížený svalový tonus a horší koordinace pohybů - zvláště poránu vlaju jako hadrový panák a jen stěží koordinuju pohyby své hlavy, zubů, ruky, umyvadla a kartáčku (v pološeru doufaje, že jde skutečně o můj kartáček, nikoliv o Chlapovu brusku na sklovinu či kartáč na vlasy)
  • myšlení je zpomalené - mně se zpomaluje především s klesající hladinou glukosy v krvi... a když se nažeru, tak jsem zpomalená taky... takže jsem vlastně zpomalená imrvere :/
  • tupý výraz ve tváři - do jisté míry můj obranný podmíněný reflex, používaný zejména při přednáškách
  • je hyporeflexie - nějak extrémně tedy výbavné reflexy nemám; je ovšem otázkou, zda problém vězí v mých reflexních obloucích či ve správném zacílení a síle úderu kladívka v rukách mých spolužáků ;)
  • může být tlustá kůže (do "kůže" se počítá taky podkožní tuk, ne? :DD) a vypouklé břicho - zvláště po jídle mám občas problém přesvědčit sedící v tramvaji, aby mi coby budoucí pyšné matce dvojčat neuvolňovali místo
  • často bývá infertilita - prozatím nevyzkoušeno v praxi (a pokud bylo a nevím o tom, tak to funguje dokonale)

Překlad:
kretenismus - ano, skutečně je to medicínský termín, stejně tak jako kretén (a idiot, debil apod. - podotýkám, že "blbec" diagnózu neznačí, i když by v některých případech asi zavedení tohoto termínu bylo více než vhodné) - tedy kretenismus: způsobuje ho nedostatek hormonů štítné žlázy v dětství (ať již v důsledku vrozené poruchy štítné žlázy či nedostatku jódu, který je nezbytnou součástí jejích hormonů)
svalový tonus - klidové svalové napětí
hyporeflexie - oslabené reflexy (v praxi např. patellární reflex - úder kladívkem pod kolínko vyvolávající vykopnutí nožky - pokud ji vyšetřovaný vykopne méně, než by si neurolog představoval, pak má oslabený reflex, tedy hyporeflexii)

Mé neurologické patologie

5. ledna 2009 v 20:31 | Lenjulenka |  Škola a tak podobně...
Vzhledem k nedostatku přiměřeně "normálních" neurologický pacientů na oddělení jsem dnes byla využita coby pokusný králík - bylo do mě všemožně klepáno kladívkem, otírána štětička a jezdila přede mnou propiska (bohužel barvy shodné s pozadím).
Nemám výbavný:
- masseterový reflex
- korneální reflex
- a navíc při konvergenci nemám miosu
Zajímalo by mě, co to je za syndrom :D

EDIT:
Omlouvám se medicínsky nezasvěceným, či ještě málo zasvěceným, že jsem pozapomněla na "slovníček pojmů" (jak tyto vysvětlivky nazval jeden velmi milý čtenář mého blogu ;). Tedy tuto skutečnost napravuji:

- masseterový reflex: musculus masseter je žvýkací sval; poklepem na dolní čelist při mírně otevřených ústech se vyšetřuje funkce n. trigeminus, trojklanného nervu (to jest pátého hlavového nervu) - výbavný reflex znamená, že se dolní čelist pohne směrem nahoru (tj. že se masseter stáhne)
pozn.: včera jsem ho již výbavný měla, asi bylo potřeba více třísknout :D
- korneální reflex: kornea = rohovka; tento reflex se vyšetřuje tak, že se např. štětičkou jemně dotkneme rohovky vyšetřovaného a fyziologickou reakcí by mělo být zavření víčka (součástí reflexního oblouku je jednak trojklanný nerv a jednak lícní nerv - 7. hlavový nerv - tedy vyšetřujeme v podstatě oba)
pozn.: dnes jsem se dočetla, že tento reflex může vymizet při dlouhodobém nošení kontaktních čoček - je-li "dlouhodobým nošením" myšleno 12 let, pak zřejmě chybění toho reflexu v mém případě není patologií; uff to jsem si oddechla :)
- konvergence: pohyb očí, kdy jsou obě oči stočeny k nosu (tedy něco jako "šilhání dovnitř") - děje se tak, když se člověk dívá na bod přímo ve střední čáře před ním - čím blíže daný bod je, tím více oči konvergují (tedy přibližují se k sobě) a zároveň dojde k miose = zúžení zornic (pro doctora mnemotechnická pomůcka - "miosa" je kratší slovo než "mydriasa", proto zúžení zornic ;).
pozn.: spolužáci to pak na mě zkoušeli a prý to funguje. Zřejmě nejsem divná.

Má novoroční přání a předpokládání

3. ledna 2009 v 20:42 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
Záměrně nepíšu "předsevzetí", neboť takové rozmařilosti jsou tak či tak odsouzeny k brzkému nedodržování a všemožnému neracionálnímu omlouvání neschopnosti je dodržet.

Tedy:
1. Zhubnu. (hahaha)
2. Budu se stravovat racionálně, dle zásad zdravé výživy. (a tudíž zhubnu - hahahahahahaha!!! HA!)
3. Budu se vždy začínat učit s dostatečným předstihem, aby mi nehrozily bezesné předzkouškové noci. (za břicho se popadám - každý přece ví, že před zkouškou vždy minimálně den chybí, ať ji odsunete, o kolik dní chcete)
4. Díky předzkouškovému stresu zhubnu. (do jisté míry jediný splnitelný bod)
5. Budu umývat nádobí ihned po konzumaci. (a tudíž se nebude kupit neumyté nádobí)
6. Zajdu k zubaři, na alergologii, na oční, ke gynekologovi a taky si konečně nechám udělat preventivní prohlídku za 3. ročník. (Bod, který splněn být musí. Měl by. Ehm..)
7. Budu pravidelně a bez výjimky chodit na tréninky. (a tudíž zhubnu :))))))))))))))))) má bránice se trhá)

Víc mě nenapadá. Doufám. Prozatím. Už teď se mi do toho nechce. Ach jo.

Krakonoš, lyžníci, mráz, sníh a zase mráz, a v závěji já, slavíc Silvestra

2. ledna 2009 v 0:36 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
(psáno od cca 19:00 v rychlíku z Trutnova do Prahy)

Právě se vracíme s Chlapem z Krkonoš, oba v celku, nepolámaní, lehce natlučení a s omrzlými periferiemi, ale spokojení a přežraní (co jiného čekat od Chlapovy sestry než přeplněnou ledničku a spíž plnou cukroví, jejichž obsah se do nás statečně snažila za poslední 4 dny napěchovat ;).

První lyžovací den se nám úspěšně podařilo skrz Chlapovo nevlastnění vlastních sjezdových prkýnek a nevhodnou otevírací dobu půjčovny nestihnout skibus, pročež jsme se ještě s dalšími opozdilci, které prý jejich kamarádi zamkli v pokoji, nacpali hlava na hlavu do linkového autobusu a s malými dušičkami vyrazili do Pece. Pro představu, oba jsme nelyžovali cca 6 let a Chlap stál na lyžích pouze na kurzech se školou. Oproti němu jsem byla, co se týče výchozí pozice, ve značné výhodě, jelikož mě mí nemilosrdní rodiče poprvé obuli do lyžáčků a pustili ze svahu dolů, jen co jsem jakš takš dokázala udržovat rovnováhu na dvou nohách. Každopádně se ale nervozita stupňovala s každým kilometrem blíže ke sjezdovce a vyvrcholila s násilným zapnutím lyžáků a uskřípnutím všech cév a nervů zásobujících DK od poloviny bérce dolů. Díky bohu jsme si ale se stěstím neznalých na první sjezd vybrali zřejmě tu nejlehčí místní sjezdovku (Smrk) a (alespoň v mém případě) se držkopády prozatím nekonaly. Smrk nás záhy omrzel a již coby zkušení a rozježdění lyžaři jsme se vydali na Zahrádky. Nahoře je skvělý, klasický, nenablýskaný a nekomerční horský bufet s párkem v rohlíku za dvacku, svařákem v kelímku a pravými nefalšovanými horaly za okýnkem (zajímavé je, že v Peci s každým nadmořským metrem dolů jdou ceny o korunu nahoru :).

Zbytek dne (pochopitelně ve významu "světlá část dne") jsme pak strávili na protějším Hnědém vrchu, na který ještě svítilo sluníčko, díky němuž jsme zamrzali jen přiměřeně (-5°C, na první den pravda teplotní šok, ale to nebylo nic proti tomu, co ještě mělo přijít).
Druhého dne jsme se rozhodli otestovat naše znovunabyté schopnosti a vyrazili jsme do skiareálu v Jánských Lázních, jehož součástí je i nejdelší sjezdovka v ČR. Toto zřejmě nalákalo dalších zhruba 2000 dychtivých lyžařů, což s vysokou pravděpodobností způsobilo to, že do 13:00 jsme stihli sjet pouze 3 menší svahy (společně s nezanedbatelnou skutečností, že skibus měl toho rána půlhodinové zpoždění, a tak z nás už při nastupování do něj opadávaly rampouchy).

Ovšem jako mávnutím kouzelného proutku se najednou řady i u hlavní lanovky zkrátily a radost ze severáku za ušima a technického sněhu pod nohama nám dále kazila jen intenzivní činnost sněžných děl, díky nimž se nám tvořila ledová námraza ve všech možných, netušených zákoutích našeho odění a nejrůznějších tělních otvorech.
Když se již sluníčko začalo naklánět za obzor, vydali jsme se lesem přes kopec do Pece, kde jsme měli sraz s Chlapovým švagrem a neteří, jimž jsme rozhodně neměli věřit, že je to "kousek" - ano, horské "kousek", tedy hodina pryč ani jsme nemrkli a poslední sjezd jsme uskutečňovali jen v dobré víře poslepu a po paměti z předchozího dne.

Rada nad zlato - nikdy nevěřte horalovi, když vám o nějaké trase tvrdí, že to je "kousek" nebo že terén je "v pohodě"! Večerní lyžování na Javoru ovšem za to martýrium, kdy jsme kličkovali mezi vzrostlými jehličnany a opozdilými běžkaři, více než stálo a i přes teplotu atakující 10 stupňů pod nulou, jsme seznali, že se onen cross-country přesun rozhodně vyplatil.

Na Silvestra jsme v rámci fyzického i duševního odpočinku zvolili nejmenší a nejzapadlejší areál v okolí, Malou Úpu. Ač jsme byli Chlapovým švagrem a neteří zrazováni, že je to příliš daleko od civilizace, vyjevil se býti tento výjezd mimo frekventované sjezdovky největším (pozitivním) zážitkem celého našeho výletu, alespoň tedy vizuálním. Překrásný výhled na bílou Sněžku s azurovým nebem v pozadí a zasněženou Horní Malou Úpu s romantickým kostelíčkem s červenou bání nám vynahrazoval i poměrně složitý a zdlouhavý přesun od vleku na sjezdovku, žel bohu mírně do kopce.


Naše těla znavená předchozími dvěma dny se již nedokázala zmátořit k takovému fyzickému výkonu, jakým je bruslení na sjezdových lyžích, a tak jsme trasu vždy absolvovali jen co lyže lyži mine a kochali se přírodou.
Zrovna ve chvíli, kdy jsem balancovala na pokraji totálního fyzického vyčerpání, zhroucení se do závěje a následného poklidného zmrznutí, přišla nabídka, jaká se nedá odmítnout. Chlapův švagr měl být neplánovaně ten večer na vleku ve Velké Úpě, z čehož pro nás koukalo večerní povození zcela zdarma a ještě jako bonus případné posezení ve vyhřáté vlekařské boudičce. Proto jsme vzali lyže na ramena (tedy obrazně řečeno; ve skutečnosti jsme je měli stále na nohou ;) a prosvištěli jsme vesničkou dolů z kopce skrz to nejmalebnější údolí, v jakém jsem kdy měla tu čest svištět, na skibus.
Už tou dobou ze mě byl jeden malý cinkající rampouch. V hospodě jsem do sebe nalila dva vařící čaje a hovězí vývar, abych alespoň trochu porozmrzla, jenže veškerá má snaha o sebezprovoznění přišla vniveč. Venku nás totiž uvítalo -13 stupňů - můžu vás ujistit, že lyžovat při této teplotě s durch propocenými trojemi ponožkami, necitlivýma nohama utaženýma ve dvou svěrácích a dechem přimrzajícím na rtech je příjemné asi toliko, co zalézt v plavkách na 4 hodiny do mrazáku.
Silvestrovská oslava byla jistě veselá, ale o tom já bohužel nic nevím. O půl jedenácté jsem usnula jako špalek s hlavou na Chlapově koleně, byla jsem násilně probuzena půl minuty před půlnocí a v 00:05 jsem opět v podobné poloze odpadla. Prostě sportovní Silvestr jak má být!





Všem vám přeju ten nejkrásnější nový rok plný štěstí, lásky a úspěchů a hlavně - pevné zdraví!!


(a když už zdravíčko zazlobí, tak aspoň příjemné, milé, odpočaté, vzdělané a šikovné doktory :)