...jak se z medicíny zbláznit jen částečně...

Růžovočervenosrdíčkovaný svátek kdesi od mikimauzů se blíží

9. února 2009 v 4:36 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
To mě přivádí k úvaze, jak jsem vlastně minulé svátky zfetovaných hormony a endorfiny prožila a přežila. Aby bylo hned ze začátku jasno, nejsem ani horlivým přívržencem sladkobolného šílení a zpěvu tklivých serenád za svitu zimního měsíce, ani cynickým povznesencem a antiglobalistou zásadně zavrhujícím vše, co se k nám provalilo ze Západu skrz první díru v Berlínské zdi.

Ve svých 10ti letech jsem poprvé od staršího bratra vyprosila k zapůjčení Bravíčko a začala zjišťovat, jak se vlastně takoví zabouchnutí kluci a holky chovají a co spolu všechno dělají (a že příslušníci druhého pohlaví nejsou vhodní jen coby protivníci v bitvách s pravítky na plocho či dle sezóny pro zákopové války se sněhovými koulemi či nahnilými jabky). Mé citové preference se tehdy měnily podle toho, zda Karlík dal kousnout svačiny či Frantík zapůjčil gumu s Ninja želvami; a asi proto jsem si pravou společenskou tíži Valentýna začala uvědomovat až ve chvíli, kdy se první, fyzicky nejvyspělejší spolužačky začaly o přestávkách vodit za ručku s chlapci z vyšších tříd. Jejich nadšené švitoření o prvních uslintaných francouzácích a rukách přes tričko šmejdících na jejich prepubertálních hrudích ve mě, asi tak jako v každé nepolíbené skoroslečně, vzbuzovalo tichý obdiv a jistou dávku jedovaté závisti. Valentýna jsem tehdy s naoko hrdým klidem přecházela a po večerech si vysnívala svého holywoodského svalnatce s IQ teoretického fyzika, romantickou duší Dylana z Beverly Hills a kontem Donalda Trumpa, který pro mě jednou přijede ve svém krvavě rudém Ferrari a řekne "Kotě, naskoč!".


Svého prvního prince jsem potkala v sedmnácti. Svaly a inteligence nechyběly, což o to; jen romantiky v něm bylo asi tolik, co v záchodové štětce, a místo v rudém Ferrari mě vozil (a to ještě neochotně) v šedivém Favoritu vydávajícím zvuky jako třídicí linka v kovošrotu. Naše vzájemné okouzlení a nenávist fluktuovaly jako sinusoida a plynule v sebe po způsobu ročních dob přecházely - jak se ostatně na pořádnou první lásku sluší a patří. Oba Valentýny, které jsme společně v psychickém vydírání, rozcházení a znovuscházení stačili proživořit, se v pravém slova smyslu vlastně vůbec nekonaly. Jeden z nich proběhl formou nenávistných mezistátních podmořských e-mailů v době mého ostrovního studijního pobytu, druhý jako neméně nenávistné meziměstské zprávy po ICQ. Pochopitelně podobně nenávistný a až anticky dramatický rozchod na sebe nenechal dlouho čekat.

Tento 14. únor bude čtvrtý, co budu nutit Chlapa, aby se aspoň jeden den v roce tvářil výsostně zamilovaně a zadaně. Kdo není obeznámen se situací, vlastě by ani neřekl, že kromě barvy očí a bot máme společnou například i postel. Projevům jakékoliv romantiky a tělesného kontaktu před zraky nedostatečně obeznámených osob se cíleně vyhýbám a Chlapovy plazící útoky přestávám odrážet pouze v hluboké alkoholové intoxikaci. Z té 17tileté naivní dívenky, co neváhala za svým milovaným ujít 3 kilometry v dešti (pochopitelně bez deštníku, proč taky :) a co datlovala smsky plné zdrobnělinek, mi zbyly jen červené vlasy a slepá závislost na Placebu (podivné polo-emo skupině s psychotickými texty a hermafroditickým zpěvákem, který mi přesto připadá neuvěřitelně sexy).
Takže se přiznám, ano, SLAVÍM Valentýna. Ač je dnes spíše módní prohlašovat tento den za komerční hnus a nevyžádaný import ze zámoří, já ho ctím coby příležitost tvářit se výsostně zamilovaně a zadaně - abych aspoň jednou ročně dala najevo, že se tam kdesi pod stodvaceti slupkami suverénní cynické bestie s panovačnými sklony skrývá v podstatě... člověk.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | 9. února 2009 v 7:59 | Reagovat

skvěle napsané! a to jsem si ani nemyslela, že mi dneska ráno může něco zlepšit náladu:)

2 Lenjulenka Lenjulenka | 9. února 2009 v 8:39 | Reagovat

To jsem moc ráda, že jsem ti  zvedla náladu! A děkuju za pochvalu :)

3 Laura Laura | E-mail | 9. února 2009 v 10:37 | Reagovat

Tak mě Valentýn nějak neoslovil..je to na mě moc komerční...

A pokud si pamatuju,tak o fyzicky vyspělé spolužačky moc zájem nebyl...těch mi bylo spíš líto, že je nikdo nechtěl, ani za kámošky ne...:-((

Já jsem měla zájem hlavně o učení, romantik moc nejsem, to mi vydrželo dodnes..:-)

4 Lenjulenka Lenjulenka | 9. února 2009 v 15:21 | Reagovat

Já taky neběhám po obchodech a nesháním růžové medvídky... Náš vztah se už dávno posunul daleko za "dary z lásky", takže to vždycky skončí spíš tím, že mu koupím třeba šampon (nebo něco podobného, co bych mu tak i tak koupila, valentýn nevalentýn).

Ad vyspělé spolužačky... přiznám se, že jsem byla jednou z nich a starší "kamarádi" zájem měli; vzhledem k mému tehdejšímu věku až přehnaný (a kamarádky jsem taky měla) - asi záleží na konkrétní situaci a kolektivu :/

5 claire ginger claire ginger | Web | 9. února 2009 v 15:25 | Reagovat

Stejně je to zvlaštní, jak člověk při takových svátcích "zjihne"...chtěla bych být suverénní, samostatná, nezávisla, svobodná, ale když přijdou svátky- ať už je to Valentýn, první Máj(který je mi milejší) nebo štědrý den, tak nějak cítím, že bych chtěla někam patřit, k někomu se schovat, o někoho se opřít....když se však do něčeho takového pustím, je to vždy tragédie(přiznávám, že to ztroskotá kvůli mě a mému nedostatku času, strachu z přílišné svázanosti a uzavřenosti)...tyhle svátky mi ničí a zároveň staví nové plány(nabourávají moje racionalistické hranice)...letos slibuju, ze na Valentýna budu SAMA!!! :-)

btw krásně píšeš !!! (a já v hodně článcích nacházím podobu s mým "já":-)

6 doctor doctor | Web | 9. února 2009 v 16:13 | Reagovat

fakt dobré. vidím, že ses z nepsavé už dostala :-) ja na tom nemam rad to, ze me to "nekdo" nuti slavit a hlavne ta medialne-obchodni masaz je na bliti

7 Volavka Volavka | 9. února 2009 v 16:40 | Reagovat

Mě vždycky když někdo dal valentýnku, tak mě to spíš vyděsilo.

Mám asi hodně vysoké nároky a požadavky, které by dotyčný měl splňovat - představuju si prince na koni, který mě odveze někam hodně daleko od tohohle všeho, do své kouzelné nezkažené země, kde mě učiní šťastnou.

Tomu se říká únik od reality.

Ale jinak proti Valentýnu nic nemám, pořád lepší než Velikonoce.

8 Martina Martina | 9. února 2009 v 19:22 | Reagovat

to mi nejak pripomnelo, jak na gymplu chodili valentynsti poslove a nutili jednotlive tridy, aby ti, kdo chteji nekomu poslat vzkaz ci darek, ucinili tak pokud mozno verejne pred celou tridou, nasledne obdarovani meli byt taktez vyvolavani z davu... s tim by mohla souviset ma mirna nechut k valentynu - des, ze bych snad neco dostala:)

no a prepubertalni posilani valentynek ucitelum, nejlepe cestinarce s Myluju apod...

asi mam radsi ty velikonoce, cokoladovy zajic od babicky zarucen, zisk srdickove bonboniery je, prinejmensim letos, pochybny :)

9 Lenjulenka Lenjulenka | 9. února 2009 v 21:23 | Reagovat

claire: 1. máj my nějak slavit nestíháme; v okolí žádné třešně.. :/ Jinak netřeba propadat panice; musím přiznat, že jsem měla daleko osamělejší  Valentýny tehdy, když jsem zrovna byla zadaná. Lepší být sama než s tím nesprávným člověkem.

doctore, to je právě to, mně to nikdo nenutí slavit; navíc v průběhu předvalentýnského šílení je přece zkouškové a to většinou nevylézám na krok - a tudíž unikám výlohové a mediální masáži :)

Volavko, ono je třeba asi najít ten správný kompromis.. sama víš, že dokonalý muž neexistuje (a kdyby existoval, byla by s ním neskutečná nuda). Bohužel to asi chce několikrát se spálit (nebo aspoň připálit), aby člověk věděl, kde a jaký ten zdravý kompromis hledat.

Marti, tak to je docela katastrofa, co vám dělali ve škole; to bych se asi do země propadla - zcela chápu tvou nechuť k Valentýnu...

10 Mariana Mariana | Web | 9. února 2009 v 22:00 | Reagovat

Znám lidi, co kupujou stovky rudejch růží, chodí od hlavy k patě v růžovým, všude vylepujou srdíčka všech velikostí, poslouchají jen a jen zamilovaný písničky.... z toho fakt nemůžu. Ty toho Valentýna bereš tak rozumně, lidsky...to se mi líbí:o)

11 Volavka Volavka | 10. února 2009 v 11:00 | Reagovat

Marti, to je fakt příšerný, ta učitelka to fakt v hlavě nemohla mít všechno asi úplně v pořádku.

A s tou dokonalostí máš, Leni zase pravdu.

12 Laura Laura | E-mail | 12. února 2009 v 9:42 | Reagovat

To Lenjulenka - asi fakt záleželo na kolektivu, na našem gymplu byli lidi, co se nebavili i s tím, kdo neměl každej den značkové hadry - já jich pár mám, ale nejsem jimi posledlá...:-) a některé holky měly okolo 160cm/sotva 45 kilo a připadaly si "tlustý", a kdo měl  normální postavu,tak byl přímo "obézní"...radši jsem se bavila s klukama, sdílela jsem s nimi zájem o Fy, CH,Bi....

Jenom jako kámoška samozřejmě...:-)

13 Volavka Volavka | 12. února 2009 v 16:13 | Reagovat

To Laura - u nás tomu bylo zrovna tak, já se kamarádila s trojčatama, která se oblíkala tak zvláštně, prostě jinak než ostatní, neměla moc peněz, ale zase toho měla v hlavě víc než my všichni dohromady, no a ostatní se hned na mě koukaly divně.

To máš dobrý, mělas tam aspoň nějaké kluky na úrovni - já se musela bavit sama se sebou, poté co se mi odstěhovala. Dlouho jsem neměla počítač, nevěděla jsem, co je manikúra, pít jsem nemohla.

A k té váze - já měla ještě míň a tlustá jsem si opravdu připadala, jen jsem to neříkala před ostatníma, protože by mi stejně nikdo nevěřil. Ale zvláštní bylo, že holky, kteří byly o deset a více kilo silnější, mi zase připadaly štíhlé. Je to o sebehodnocení, ale neměj jim to za zlý, třeba za to jako já nemohly :)

14 Laura Laura | E-mail | 13. února 2009 v 10:12 | Reagovat

Chápu...Bejt ve třídě úplně sama muselo bejt fak zlý...já byla ráda ještě za ty kluky...někteří šli taky na LF,ale většinou na dvojku....já chtěla na 1.LF...no ted mám, co jsem chtěla :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama