...jak se z medicíny zbláznit jen částečně...

Za medicínu může Metráček

13. února 2009 v 0:34 | Lenjulenka |  Pocity, pohnutky, mé filozofické úvahy a jiné pitomosti
Jak daleko poodejde realita od dětských snů? Kde jsme skončili - nebo pravděpodobně skončíme? Kdo nebo co nás pošťouchlo do směru, kterým jsme se původně vydat vůbec nechtěli? Mám před sebou ještě docela dlouhou cestu posetou jako korálky samými "coby-kdyby", "co když" a "proč vlastně" a po večerech pátrám v paměti, kde se mi v závitech vylíhnulo to opelichané kuře pípající "bude z tebe doktor"...
Již ve školce jsem záhy pochopila, že k životní cestě princezny mi kromě zámku za sedmero horami chybí pár kapek modré krve, a že dráha maminky není pro mé seberealizační záměry dostatečně emancipovaná. V prvních třídách základní školy jsem pak kromě předních zubů pozbyla i představu paní učitelky, zejména díky jisté blonďaté, prsaté pedagožce o přestávkách se v kabinetě muchlující s tělocvikářem.

V průběhu indianajonesovského období "archeolog-antropolog" se ke mě donesla informace, že se dá dokonce živit i tancem. Po tři léta jsem se pak živila nadějemi, že budu po způsobu labutě v růžové sukénce ladně přeplouvat světové baletní scény, až jednoho dne zradilo mou naivní dětskou duši vlastní tělo v rozpuku. Rozpuklo se totiž až moc, zvláště vpřed a vzad.
Též se mi krátce zachtělo býti umělcem. Rodiče, znalí finančních poměrů české bohémy, se pochopitelně chytli za hlavu a na vytloukání této myšlenky z mé dospívající kebule šli se lstí. Namluvili mi totiž, že jsem na to příliš chytrá. Mé ješitné alterego se toho samozřejmě chytlo jako piraňa smradlavé návnady a začalo slídit v jiných vodách.
Někdy v té rozkolísané době, kdy jsem mimo nejrůznější publikace nezbytné pro správný fyzický, psychický i sociální vývoj teenagerů typu Dívka či Cosmogirl hltala beletrii přeslazeně pokleslého žánru, jejíž hrdinky byly stejně rozkolísané, permanentně platonicky zamilované a vnitřně rozervané jako já, se mi pod narudo nalakované pařáty dostal Metráček. Pro nepoznamenané dámy a zbytek světa - jde o příběh lehce prostorově výrazné dívky, která (mimo svou rozervanost a citovou rozkolísanost) studuje střední zdravotnickou školu. Netuším, čím mě tehdy prostředí socialistického zdravotnictví tak nadchlo - každopádně jsem pojala myšlenku na šlechetnou dráhu zdravotní sestry. Rodiče, zřejmě znalí poměrů též v tomto odvětví, si začali rvát vlasy po chumáčích a prohlásili: "Tak to už radši buď doktor."
Nevím, jestli to tehdy byl z jejich strany pokus o ironický vtip, nebo k tomutu závěru došli po dlouhé, uvědomělé úvaze o budoucnosti jejich jediné dcery. Tak či onak... od té doby mě to k bílým batmanům v rozšlapaných sandálech, vyzbrozeným injekčními stříkačkami a desinfekcí, táhne jako vosu k poklopci diabetika. Zatím se nevzdávám, nepropadám panice ni vyhoření a čas od času se oddávám vrcholnému pocitu blaha, že mě mé telecí pubertální hnutí mysli dovedlo až k branám oboru, který mi přes všechny potrefené ministry bude vždy připadat absolutně smysluplný.
(Je ovšem otázkou, zda ta brána vede do ráje či do pekla...)
(PS. A Chlap k tomu dodává: "No finančně rozhodně do hajzlu." :D)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | 13. února 2009 v 8:34 | Reagovat

u mě je zase na vině Star Trek-mánie... vzhledem k mým matematických (ne)schopnostem mi bylo jasné, že astrofyzikem ani znalcem warp pohonu a útrob vesmírných plavidel se nestanu, a navíc - personál ošetřovny měl modrou uniformu, což je barva, o které se domnívám, že mi sluší:)

2 Laura Laura | E-mail | 13. února 2009 v 10:14 | Reagovat

Mě teda trochu inspiroval strejda veterinář...a taky Básníci :-))a samozřejmě zájem o Bi,Fy, Ch...

3 Volavka Volavka | 13. února 2009 v 12:46 | Reagovat

Já jsem jako malá chtěla být učitelkou a spisovatelkou, a když jsem byla starší, taky baletkou. Ale odmalička jsem byla hrozně ráda, když jsem byla v nemocnici, s mandlemi, s dutinami, s hlavou a pobyt tam jsem si opravdu užívala - se staršími spolupacienty jsme zlobili sestřičky, v noci se scházeli na záchodech, ve dne do sebe nechávali píchat injekce ze všech stran... Přiznávám, byla jsem trošku nestandartní dítě, ale ten vztah ke zdravotnickýmu zařízení ve mně přetrvává - cítím se tam jako doma. A pak mě inspirovala jedna dětská doktorka v Motole, která si tam hrozně pěkně hrála a povídala s jednou malou holčičkou a tenkrát jsem si řekla, tahle práce má aspoň smysl.

4 kllarick kllarick | 13. února 2009 v 21:59 | Reagovat

Já jsem si v 15 diagnostikovala mononukleózu a od tý doby chci na medicínu :))

5 Lenjulenka Lenjulenka | 14. února 2009 v 11:24 | Reagovat

StarTrek, to je hodně zajímavá motivace :D

6 ivik.bublik ivik.bublik | 19. února 2009 v 11:28 | Reagovat

já jsem se do zdravotnictví přichomítla náhodou. vlastně díky mé kámošce, která na zdrávce měla svou sestru a v den kdy se byla podpodívat na konzervatoři kdy měli dny otevřených dveří, řekla tady sem nepud ani za nic, půjdu za ségrou na zdrávkum, tak jsem řekla fajn, půjdu s tebou může to bejt zajímavý .-)

mimochodem ted sjem si podruhé v životě vyzkoušela jaký to je být pacientem v nemocnici (poprvé mi bylo 7 a to si moc nepamatuju)

ležela jsem teď týden na porodnici. když jsem totiž šla do těhu poradny tak mi CTG zobrazil dvakrát jen 70 tepů mojí malé. to se dr. nelíbilo a tak mě poslal do špitálu nan kontrolní záznam. Tam se to nepotvrdilo, ale nelíbil se jim tlak. Měla jsem ho trochu vyšší 145/90. Tak si mě tam sledovali, jesli to náhodou není počínající preeklampsie. bral sjem dopegyt měrili mi 4x denně tlak, a taky 4x denně CTG, ten byl naštěstí vždy v pořádku. v pondělí mě pustili, sice jsem tam mohla zůstat až do porodu, ale to taky může být až za dlouho. termín podle meneses mám dneska 19.2. a podle UZ 24.2.

dr. mě přemlouval jestli nechci rodit dřív - jako by to fakt záležo na mě!:-/ tak jsem řekla ať zkusí co může a on se pokoušel dilatovat můj doposud uzavřený čípek, ale že prej to je měkký takže to zkusí. bolelo to jako prase! vyvolalo to poslíčky a od tý doby poslíčku několikrát za den, ale nic z toho není. :-/

a taky jsem tam od druhý těhule na pokoji chytila bacila. mám děsnou rýmu, kašel a škrábe mě v krku... doufám že malá ještě chvíli vydrží, neb s tímhle bych rodit nechtěla :-(

7 sannyska sannyska | Web | 27. února 2009 v 20:17 | Reagovat

já sem si sama poznala před rokem slepáka...xDD

mno,nic příjemnýho.ale doktorkou chci být už od svých 4 let.

8 Jesse James Jesse James | 15. března 2009 v 16:36 | Reagovat

ahojky a vite co je nejhorsi? kdyz clovek jeste ani v dvaceti nevi co chce  :-( studuji fyzio, ale nevim jestli se na to hodim, mam o tom pochybnosti...a stve me to...:(

9 ivik.bublik ivik.bublik | 2. dubna 2009 v 17:46 | Reagovat

jesse james: záleží na tom jeslit tě to baví cvičit s lidma napravovat je a hledat kde mají problém. taky mě to napadlo když jsem studovala. po roce práce jsem nakonec jsem došla k závěru, že mě práce sice baví, ale finančně to jaksi není moc dobře ohodnocený - pokud nemáš svou vlastní rehabilitaci - což já tedy nemám a proto jsem si pořídila mminko, za tři roky uvidíme jak na tom budu.

10 Hermina Hermina | E-mail | 8. dubna 2009 v 1:28 | Reagovat

Ahoj. Sedím za psacím stolem, čučím na monior jedné pacientky, na kterém jsou ukázkové učebnicové bigenémie a marně přemýšlím, proč jsem se do zdravotnických vod vrhla já. Faktem je, že "Metráčka" jsem v pubertě četla také... Tak že by? Každopádně jsou dny a chvíle, kdy bych si za toto rozhodnutí nejradši nafackovala a jindy jsem zase pyšná a hrdá :-) na to, že dělám tuhle práci. Pracuji jako sestra. Povolání zdravotníků ( všech, nejen lékařů, nebo sester) je nádherná, byť lehce nevděčná práce. Či snad poslání?? :-) Tenhle blog je moc fajn. Strašně ráda sem chodím a pročítám si příspěvky. Máš to "fakt vymazlený".  Přeju moc a moc úspěchů nejen při zkouškách na fakultě, ale hlavně moře úspěchů a štěstí v následné praxi...

11 Hermina Hermina | E-mail | 8. dubna 2009 v 1:36 | Reagovat

Oprava... Patřilo tam slovíčko bigeminie.... Koukám jak vrána, co že jsem to prve napsala... Vidím, že už blbnu...

12 Lenjulenka Lenjulenka | 12. dubna 2009 v 23:22 | Reagovat

iviku, velmi opožděně gratuluju k miminku!! Ať vám hlavně slouží zdraví :)

Hermino, děkuju :) Jistě je práce ve zdravotnictví poslání; kdo by to jinak za ty prachy dělal! :DD Vás sestřičky opravdu obdivuju - těžká práce, dlouhé hodiny, finanční spíše neohodnocení než ohodnocení.. a k tomu nově požadavek vysokoškolského vzdělání :/ Mně by z toho asi po pár týdnech hráblo, fakt máte můj velký obdiv!

13 simona simona | E-mail | 22. listopadu 2010 v 19:59 | Reagovat

no ste holky se mi dela blbje :-!
ale jinak vpoho knížka :-D
ale těch 393 8-O
taky sem to četla 2 tídny

14 simona simona | E-mail | 22. listopadu 2010 v 20:10 | Reagovat

hele vi všchni se tady jen mluvíte otom jak se k nečemu nehodíte ale to není provda každí mám to co chtěl :D ale oto vubec nejde v 9 sem  bila jako koule ato bilo hrozné všichni se mi smáli sem se cítila jako kdybich sem nepatřila tek jako se cítím tetka že se sem hodím hodně moc tak butte v pohodě a nebojte se že by se vam něco taoveho jak v té knize přihodilo 8-) snad to pomůže :-D tak se nebojte :-P Ne to je vaše vjec a já se vám do toho nebudu plést ale prosteě sem chvilkama u té knížky usinala tak fak nevím ;-)  [:tired:] A nebojte se žít svuj život to co potřebujete k životu najdete tam kde zatím pudete ne ja už držím pusu :-x tak jo se mnejte simona

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama