...jak se z medicíny zbláznit jen částečně...

Klokotám blahem

24. března 2009 v 18:56 | Lenjulenka |  Škola a tak podobně...
Můj první steh! Na živém! (Člověku!) A přežil!!

Jsou momenty, kdy se pozastavuju nad vlastní blbostí a naivitou, která mě vedla k tomu vybrat si tento obor. Dnes, aby toho nebylo málo, přišly dokonce dva. Hned ráno, v autobuse směr Motol, jsem potkala svou bývalou spolubydlící s přítelem, oba taktéž ve čtvrťáku, byť na konkurenční motolské fakultě. Oba dva shodně prohlásili, že po promoci budou dělat cokoliv, jenom ne medicínu. Též prý sestra mé spolubydly, toho času v šesťáku, chce od zdravotnictví zdrhnout na míle daleko. Musím říct, že mě to poněkud znejistilo. Kam se poděly všechny prvácké ideály o zachraňování lidských životů, nehledě na finanční ohodnocení??

Druhá chvíle ambivalence přišla na přednášce - pan docent prohlásil, že český právní řád rozlišuje "lidi" a "lékaře". "Člověk" smí udělat chybu, kdežto "lékař" je za ni souzen. A znalecké posudky, ač by všechny unisono tvrdily, že "chyba" lékaře byla zcela neúmyslná a poškození vyplývá z povahy výkonu, nejsou brány coby důkazní materiál. Pana docenta prý pacientka kdysi zažalovala proto, že ji to po operaci už v posteli nebaví tolik, co dřív.
Kde to žijem?? Existuje snad kromě revizního lékaře nějaký "bezpečný" obor medicíny?

A pak zase přijde, většinou zničehonic, někde zpoza rohu, zdánlivě bezvýznamná věc, která zabije veškeré vkrádavé úvahy o dezerci a na deset západů zamkne všechna úniková zadní vrátka. Dnes to byl MŮJ STEH. Můj první steh. Nemotorný, neobratný, zčásti vedený operatérem.. nicméně - MŮJ steh.
Ani jsem vlastně dnes neměla jít na sál; vyměnila jsem se na poslední chvíli se spolužačkou. Ani jsem neměla asistovat; to už jsem si odbyla minulý týden. Osud tomu ale dal a přihrál mi polynodosní strumu a pana as. Ch. (ano, toho, s nímž učím na AÚ). Háky tedy putovaly do mých rukou, na úkor chudáka zubaře-erasmáka. Na všechno jsem krásně viděla, sáhla jsem si na strumu i na tracheu, všechno mi bylo ochotně popsáno a vysvětleno. A pak přišla má velká, povznášející, podkožní jehelná chvíle (za hlasitých protestů sestry, že nám běží čas a nestíhá se ;).
Stále si ovšem nerozumím s chirurgickým instrumentáriem. Asi nakoupím prasečí nožky.

Zamilovala jsem se do ORL a jsem vnitřně rozervaná. Mám jít hlavou proti Kubkovi a vydat se na chirurgickou cestu? Chci upustit od ideálu léčby "celého člověka"? Chci se místo do anu dívat do huby? Když krk je prostě krk... nad jeho úžasnou morfologií a topografií nejednou mé oko na pitevně dojatou slzu ukáplo...

Miluju medicínu. Budu chudá, tahaná po soudech, nedoceněná a nevyspalá... Ale budu klokotat blahem.

PS. Pro Terku, která mi napsala pomocí "Zpráva autorovi":
Děkuju za pochvalu; testy z genetiky má osobní knihovna a kartotéka bohužel neoplývá; měla jsem je ve fyzické podobě a ty už jsem dávno postoupila dalším generacím.. :(
Příště prosím napiš e-mail, abych ti mohla odpovědět. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mariana Mariana | Web | 24. března 2009 v 21:23 | Reagovat

a kloktat blahem je přece to hlavní;o)

2 Lenjulenka Lenjulenka | 24. března 2009 v 21:44 | Reagovat

tak tak... :)

3 Adam Adam | 24. března 2009 v 22:20 | Reagovat

medicína je prostě taková zvláštní droga s hodně zvláštními účinky na jedince :-)

4 doctor doctor | Web | 25. března 2009 v 9:48 | Reagovat

tak to závist kolegyně, že tě to baví a chceš to dělat. Mě to taky baví, ale zase nejsem masochista, taky zvazuji prchnout ze zdravotnictví, třeba k automechanikům nebo kuchařům :-) plat víceméně bude stejný, práce o polovinu méně a když to budu dělat dobře, tak to lidé narozdíl od medicíny ocení :-D

5 Laura Laura | E-mail | 25. března 2009 v 11:41 | Reagovat

tak myslím, že s tou chudobou to nebude tak zlé..až bude po krizi,platy porostou...zaručeně :-)

6 Daniela Daniela | 25. března 2009 v 13:56 | Reagovat

jsem teď v šesťáku, a pravdou je, mám oba rodiče lékaře, takže s nijak velkýma iluzema jsem na medicínu nešla, ale můj pohled na všechno se stejně dost změnil. Nicméně naprosto nelituju a jsem rozhodnutá dělat klinickou medicínu, takže moc držím pěsti! A na názor prezidenta ČLK bych nedala, ORL je podle mě obor i pro ženskou a spousta spolužaček s tím nápadem koketovala...

7 Lenjulenka Lenjulenka | 25. března 2009 v 15:11 | Reagovat

doctore, rozdíl mezi mnou a tebou je asi ten, že mě to nejenom baví - já prostě medicínu miluju, žiju tím a nedokázala bych si představit dělat cokoliv jiného... Houby peníze? No a co; ač to zní jako rozplizlé klišé, já vnímám medicínu jako poslání... Každopádně ti přeju, ať si vybereš životní dráhu, ze které budeš mít radost a která tě bude naplňovat. :)

Hned po promoci možná, ale později už to snad s tím platem nebude tak hrozné (byť v porovnání se západem zřejmě stále nesrovnatelné)... Co už. Rozhodnutí jsem udělala na gymplu odesláním přihlášky a nebudu na tom nic měnit.

Danielo, děkuju za podporu! Momentálně jsem po několika diskuzích se staršími, mladšími, zasvěcenějšími i méně zasvěcenými došla k tomu, že mě hrozně moc baví držet skalpel v ruce, nejlépe blízko krku. :D Takže ORL má v této fázi vývoje navrch. Uvidíme.

Tobě taky držím palce; hlavně ať se ti v praxi vede podle tvých představ! Copak ty vlastně toužíš dělat? :)

8 doctor doctor | 25. března 2009 v 15:31 | Reagovat

stačí si sledovat tento blog a je nad slunce jasné, že medicínou žiješ :-) já bych ale chtěl žít i nečím jiným, což si myslím, že se mi s lékařským platem a 250h měsíčně v práci určitě dařit nebude. Ale třeba to bude jinak

9 Lenjulenka Lenjulenka | 25. března 2009 v 15:49 | Reagovat

njn, fakt je, že i všechny mé "zájmy" a mimoškolní aktivity jsou tak nějak spjaty s medicínou - nejlepší cesta k vyhoření, já vím :D

10 Adam Adam | 25. března 2009 v 22:03 | Reagovat

lepší obor sis ani zvolit nemohla :-) to že medicínu miluješ z toho blogu vyzařuje jak radiace z černobylu.

mě medicína taky hrozně baví :-)

11 Lenjulenka Lenjulenka | 25. března 2009 v 22:31 | Reagovat

Adam: tak to jsem ráda, že nezanechávám mylný dojem :D holt omezený život, ale jsem spokojená a do jisté míry šťastná...

12 Terka Terka | E-mail | Web | 28. března 2009 v 18:33 | Reagovat

Ahoj, na tvůj blog jsem narazila náhodou a moc se mi líbí, takže se sem budu ráda vracet! :-)

Je prima vidět, že naše zdravotnictví bude mít nejen odborníky, ale i odborníky s nadšením a optimismem, z něhož se alespoň část přenese i na pacienta... Ne, nechci generalizovat, sama mám zkušenost "s tím" i "tím druhým", ale znáš, všeobecné dojmy a (stydím se) předsudky.

Navíc jsem doteď měla zažitou nevábivou představu o budoucích medicích díky mé ex spolubydlící z koleje. Od rána do večera (včetně víkendů) ležela v knihách, nedalo se s ní bavit o ničem jiném než o škole, neměla žádný koníček,zájem, kamarádky, nikam nechodila, nestarala se o sebe nijak (myla se max dvakrát týdně), na koleji strašila furt, málem mne z ní kleplo :-) medicína je samozřejmě náročnější na čas i píli než jiné obory, ale stále ještě věřím, že i při jejím studiu si člověk může uchovat kapku normálnosti, sociálních kontaktů a dokonce i koníčků :-)

13 Lenjulenka Lenjulenka | 28. března 2009 v 19:09 | Reagovat

Terko, děkuju, jsem ráda za každého pravidelného čtenáře :)

Jak se říká, na každém šprochu je pravdy trochu, proto se nemusíš stydět za předsudky... Taky už jsem se setkala s velmi špatnými lékaři (třeba moje praktická doktorka je ten největší odstrašující příklad totálně nezvládnuté komunikace s pacientem; žel bohu je to fakultní lékařka a všechny oficiality se přes ni vyřizují snáze..), takže absolutně chápu rozporuplnost názorů veřejnosti, co se lékařské profese týče. Na druhou stranu - je jedna věc, co si myslím, a druhá věc, jak ke konkrétnímu lékaři jako pacient přistupuji - pokud k němu člověk jde již primárně s nedůvěrou, spolupráce se bude jen těžko navazovat a nespokojenost bude na obou stranách... tedy naštvaný pacient i rozladěný lékař - a circulus vitiosus se nám uzavírá :/

Jistě se mezi námi mediky najdou i tací, jako tvoje spolubydlící, ale můžu tě ujistit, že většina z nás patří mezi celkem normální smrtelníky s obyčejným studentským (byť kvantem učiva omezeným) životem.

14 Terka Terka | Web | 2. dubna 2009 v 0:43 | Reagovat

:-) s tím vzájemným přístupem máš samozřejmě pravdu, platí to asi všude... Všichni si často stěžujeme, že kolejbáby/ uklízečky/ vrátné/ prodavačky... jsou nepříjemné persóny, ale často stačí jen přívětivě a s úsměvem pozdravit a ne brát toho člověka jako robota a hned má ten druhý prostor být milý. A druhá věc, že samozřejmě je každému z nás někdy nedobře (duševně, tělesně) a být milý a plný energie na povel vždy nejde (v Americe tedy ano...)

15 Lenjulenka Lenjulenka | 6. dubna 2009 v 22:45 | Reagovat

Jistě to nejde na povel, ale pokud je mi blbě a jdu k doktorovi, tak snad k němu jdu v naději, že mi uleví... To je potom na místě chovat se alespoň slušně, když ne hýřit optimismem a vyzařovat dobrou náladu na 10 kroků... Jenže tohle spousta lidí dnes nectí :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama